Chobotničky a nový kamarád
Markétka otevřela oči a pořádně se protáhla. Věděla, že je již ráno, protože přes dírku ve svém domečku viděla paprsek světla. Chapadlem nadzvedla svůj domeček a vyplavala ven. Její domeček — tedy spíš skořápka z kokosového ořechu — lehce dosedl zpátky na písek.
Venku bylo tak krásně. Kolem ní plavaly její kamarádky rybičky — malinké červené razbory, větší neonky i největší gupky. Nejvíc ze všeho se ale těšila na svoji nejlepší kamarádku — taky chobotničku — Anetku.
Zaklepala jí pro jistotu na stěnu. Anetka totiž spinkala v pravé mořské mušli a občas se ráno vůbec nechtěla vzbudit.
Konečně vyšla ven! Chytly se za chapadélka a začaly tancovat. Po chvíli tancování a houpání po akvárku dostaly hlad.
„Kdy bude snídaně?“ přemýšlely.
O jídlo a čistotu vody se jim každý den starala malá holčička s hnědýma očima. Ale dnes měla určitě zpoždění! Nalepily se na sklo a netrpělivě čekaly.
Nakonec se otevřely dveře a do místnosti vstoupila hnědooká holčička. Škoda jen, že neznaly její jméno. Často se jí na něj ptaly, ale holčička vůbec neuměla mluvit! Jen vydávala jakési zvuky, ale žádné bublinky od úst jí neodcházely, a tak jí nemohly rozumět.
Holčička přistoupila k akváriu a něco držela v ruce. No krabička s jídlem to nebyla! Byl to nějaký sáček a v něm něco plavalo. Chobotničky ale neviděly co.
Všechny rybky se přišly na holčičku podívat v očekávání snídaně. Holčička na ně něco říkala, ale jak se snažily, tak se snažily, ani jednu bublinku z jejích úst nespatřily. Takže jí opět nerozuměly.
Holčička najednou otevřela poklop a sáček vylila do akvária. Pak poklop přivřela, vydala nějaký zvuk a odešla z místnosti.
Chobotničky hledaly, kde je jejich nová kamarádka rybka. Jenže nikoho nového neviděly. Koukaly se nad sebe, před sebe, za sebe, vlevo i vpravo, ale nikdo nový tam neplaval!
Pak se podívaly pod sebe — a tam ji zahlédly!
Malá podivná rybka seděla na dně na písku. Vůbec, ale vůbec neplavala! Možná to neuměla? napadlo Anetku.
Nová rybka vypadala divně. Měla podivné ploutve, takové jako kdyby přestřižené napůl. I její ocasní ploutev vypadala zvláštně. Oči kulila ven a vypadalo to, že místo šupin má nějaký krunýř!
Markétka se rozhodla, že se s novou rybičkou seznámí.
Připlavala blíž a začala s představováním:
„Ahoj! Já jsem Markétka…“
Ale nestihla ani doříct své jméno a nová rybka po ní prudce cvakla!
Cvakla? Ploutví? Vždyť ploutve přece necvakají!
Ale tahle podivná rybka na ni jen vyvalila oči na stopkách a cvakla ještě jednou. Pak rychle odcupitala do druhého rohu akvária.
Markétka i Anetka se raději schovaly za kmen stromu na opačné straně akvária. Rozhodly se, že se k nové rybce raději nepřiblíží, ale budou ji sledovat zpovzdálí.
K nové rybce připlavaly další rybky. Jenže ona po nich hrozitánsky cvakala oběma předníma ploutvema! Jedné razbora jménem Dominika dokonce lehce štípla do ocásku.
Dominika překvapeně vypískla a rychle odplavala pryč.
Markétka si ale všimla, že nová rybka nevypadá rozzlobeně.
Vypadala vyděšeně.
Markétka a Anetka rychle Dominiku objaly a odvedly ji do bezpečí.
Pak se rozhodly, že musí jednat! Vzaly do chapadel klacík a rozhodly se, že novou rybku budou konfrontovat a přinutí ji se Dominice omluvit.
Když k ní takhle vyzbrojené připlavaly, nová rybka zakřičela:
„Počkejte, prosím! Já vám nechci ublížit!“
„Tak proč nás cvakáš ploutvemi?“ zeptala se Markétka.
Nová rybka odvětila:
„To ne! Já se vás jen moc bojím.“
Anetka se zeptala:
„A proč se nás bojíš? Nic jsme ti neudělaly.“
Nová rybka chvíli mlčela, pak jen tiše pípla:
„Protože všichni vypadáte jako příšery.“
V akváriu bylo najednou úplné ticho.
„A co jsi vlastně zač?“ optala se nakonec Dominika.
„Já jsem rak Rudolf. A nemám ploutve, ale klepeta.“
„Rak? Klepeta?“ O tom nikdo v akváriu ještě nikdy neslyšel.
„Dnes ráno jsem byl ještě s kamarády ve svém akvárku a teď jsem najednou tady. A vy všichni vypadáte divně. Nemáte klepeta a vy dvě máte nějak moc nohou, ale vůbec po nich nechodíte. Jen plavete stejně jako ostatní.“
„My jsme chobotnice! Nemáme ploutve, ale chapadla,“ odvětila Markétka. „A tohle jsou rybky — razbora Dominika, gupka Alžbětka a neonka Sandra.“
„Těší mě,“ odvětil stydlivě Rudolf. „Já jsem se tady ocitl a moc jsem se vás bál. Nikoho tu neznám a nevím, jestli vám můžu věřit, že mi neublížíte.“
Anetka se zamyslela. „A jak sis hrál se svými kamarády ve svém starém akváriu?“
Rudolfovi se poprvé rozzářily oči. „Na honěnou!“
Dominika okamžitě vykřikla: „Tak chytej! Máš babu! Ale žádné cvakání, platí?“
Rudolf se usmál. „Slibuju!“
A od té chvíle si Rudolf, naše chobotničky i všechny rybky v akvárku spolu hráli a smáli se.
Zjistili, že když je někdo nový, připadá nám zvláštní jen do chvíle, než ho poznáme. A že i někdo s klepety se může bát nového prostředí.
Yours, - 9i7wo2 -
January 2026