Lapka
Probudil jsem se ráno v krčmě.
Cítil jsem se, jako kdyby mi v hlavě právě hrála celá cikánská kapela. S kocovinou se každému vstává těžko. Bolelo mě celé tělo. Vedle mě ležela krásně macatá hnědovlasá žena. Až moc pěkná oproti mým obvyklým společnicím. Musela být drahá. Nevadí, z pytle zlata, který jsem včera získal, stejně moc neubylo. Královská odměna za zabití místodržitelova syna je štědrá.
Rozhlédl jsem se po pokoji.
Velmi zvláštní.
Musím být v nějakém šlechtickém domě. Možná to vedle mě ani není šlapka. Kde to vlastně jsem? Vybavení je příliš čisté, málo opotřebované a podivně neužitečné. Nikde nevidím lavor s vodou na umytí ani nočník na vysrání.
Očima jsem zavadil o hromádku oblečení.
Modrá.
Opravdu vidím modrou?
Zvláštní barva na oblečení.
Natáhl jsem na sebe modré tvrdé kalhoty z podivného materiálu a košili bez rukávů. Příliš jemná a nehřeje ani z poloviny tak dobře jako len.
Ti šlechtici.
Budu si muset ukrást něco pořádného.
Vlastně proč krást? Vždyť mám pytel zlata!
Zarazil jsem se.
Kde jsem ho nechal?
Prohledal jsem každý kout pokoje, každou zásuvku, skříňku i škvíru, ale nikde nic.
Svině.
Určitě mě okradla a až ji probudím, bude tvrdit, že o ničem neví.
Zvenčí se ozvala hlasitá rána.
Vyhlédl jsem z okna a uviděl naproti královskou hlídku se psem. Zvláštní uniformy a přilby. Nikde žádné erby ani barvy rodu. Ale kdo jiný by to mohl být než královští vojáci, když včera někdo chladnokrevně strčil třetího následníka trůnu do koryta pro svině.
Musel být pěkně ožralý, když ho sluhové našli.
Ještě pár hodin a nikdo by ho nepoznal. Ale dal jsem si záležet, aby ho našli dřív, než z něj zůstanou jen ohlodané kosti.
Člověk si musí budovat pověst.
Z vedlejší místnosti plné lesklých a hlučných věcí bez jakéhokoliv smysluplného použití jsem si vzal dvě dýky a malý obušek.
Z okna vidím, jak se hlídka otočila a jde přímo mým směrem.
Otevřel jsem velké dvoukřídlé dveře.
Který idiot postaví dveře pět stop nad zemí a ještě s mříží?
Vyskočil jsem a dopadl na nohy.
Deset rychlých kroků a už jsem byl schovaný za nízkými keři a balvany.
Hlídka se blížila.
Dýka v ruce.
Zakousl jsem se do spodního rtu, abych se lépe soustředil. Nesmím vydat jediný zvuk. Ani nedýchám.
Už jen dva kroky.
Když mě minuli o půl kroku, tiše jsem vyskočil a podřízl oba členy hradní stráže dřív, než stihli zareagovat.
Velmi zvláštní hlídka.
Žádné brnění pod oblečením. Žádné pořádné svaly. Přilby jen kožené. A ještě se mi zdálo, že to byly ženy.
Možná jsem v nějakém banditském táboře.
Ale jak jsem se sem dostal?
Pes je očividně špatně vycvičený. Jeho doprovod leží na zemi v kaluži krve a on ani neštěkne. Jen na mě koulí velké oči.
Mám rád psy.
Tenhle neprotestuje, nechám ho být.
Pokračoval jsem lehkým během směrem, odkud přišli. Tím směrem musí být hradní brána. Někdo mi dá pěkných pár odpovědí.
Sám král mě najal, abych odstranil následníky trůnu, aby se jeho nemanželský syn stal dědicem. Samozřejmě musel vyslat hlídky, aby nevzniklo podezření.
Vždycky to tak dělal.
Ale nikdy se nepřiblížili tak blízko.
Měli jsme dohodu.
Zřejmě mě už nepotřebuje.
Pěkně mi odpoví na moje otázky a přibalí pár měšců zlata navíc. I za ty ukradené. Pak odejdu.
Někam do tepla.
Do Itálie možná.
Vatikán má spoustu nepřátel, které je potřeba potichu odstranit. A já už mám slušnou pověst. Neměl by být problém najít práci.
Možná tam.
Možná jinde.
Ale určitě někde v teple.
Je hnusná zima a já mám jen tenkou košili bez rukávů.
Schovával jsem se až do noci v jedné z místních stok. Ani kanalizace tady nesmrdí tak, jak jsem zvyklý. Jsem promrzlý až na kost.
Hlídky jsou všude.
Král tuší, že po něm jdu.
Kdyby jen vojáci, s těmi bych si poradil snadno. Jenže jsem zahlédl i podivně oblečené muže, kteří vystupovali nebo hlídkovali s ohněm a hromem.
Přeběhl jsem ulici a ocitl se přímo před jednou takovou hlídkou.
Ztuhli.
Pak zareagovali rychle.
Škoda, že rychleji než já.
Sakra.
To je smůla.
Mířili na mě proutky a něco křičeli. Nevnímal jsem je. Soustředil jsem se na útěk.
Ale kam?
Za nimi zářil démon ohně a hučel démon hromu.
Jsem snad až tak nebezpečný?
Poslal na mě král svoje černokněžníky?
Vytáhl jsem dýky. Ty pohltily první útoky.
Pak se ale oba proutky zableskly a já ucítil strašnou bolest v rameni.
A hned nato ještě horší bolest v hlavě.
A tehdy jsem poprvé uslyšel, co na mě vlastně křičí.
„Policie! Odhoďte zbraň!“
Yours, - 9i7wo2 -
January 2013