Soused
Kočka opět hlasitě mňouká. Slyším ji z chodby. Moc mi to nevadí, ale bojím se, aby to nevadilo sousedům. Jen tak do prázdna tiše řeknu: „Pššt!“ Ale ona mě ignoruje.
Najednou se hlasitě zavřou dveře a manželka vyjeveně stojí s kočkou v náručí. Ozve se hlas, trochu tlumený, jako kdyby přes zeď: „Já tu kočku nenávidím. Já ji zabiju. Ještě jednou mňaukne a udupu ji!“
Zeptám se manželky, co se děje. Vyjeveně na mě civí a jen odpoví: „...soused...“
Slyším rány pěstí do dveří.
Vzpřímeně a s vypnutou hrudí prudce otevřu dveře a zařvu na souseda: „Jak vám můžu pomoct?!“
Podívá se na mě a jen si povzdechne: „No už zase.“
Otočí se a jde zpátky do bytu pro něco.
Zabouchnu dveře a vidím, jak si manželka tiskne kočku k hrudi a sedá si v koutě na zem. Vypadá zoufale a vyděšeně. Ta nálada je nakažlivá.
Z chodby slyším, jak soused něco hází o dveře. Přes kukátko vidím, že je to nějaké jídlo.
Uleveně řeknu: „Jé, on se jí nesnaží ublížit, jen ji nakrmit! Je to starej blázen, ale dobrej člověk.“
Otevřu dveře a soused říká: „To je naše nejlepší jídlo. Stačí ho sníst.“
Nevěřím mu, ale vezmu pár kousků a hodím je kočce. Poděkuji a začnu zavírat dveře. V tom momentě se sousedův výraz změní a začne řvát, že mě zabije, pokud ihned neotevřu.
Jeho nálada se mění z vteřiny na vteřinu. Mluví si i sám pro sebe. Když mluví se mnou, je klidný, ale jakmile je za dveřmi, jsou slyšet jen nadávky.
Koukám přes kukátko, jak něčím těžkým naráží do dveří. Celé se chvějí.
Zakřičím na manželku, ať volá policii, a vidím, že už telefonuje.
Další rána a dveře začínají držet jen na vlásku.
Řvu na něj, ať toho nechá. V hlavě mi hučí tlakem a strachem. Soused ale pokračuje v baráži útoků.
Vidím, jak nese něco ostrého a míří tím na kukátko. Na poslední chvíli uskočím a jen sleduji, jak železná tyč prorazí kukátko a skončí v místě, kde bylo před chvílí moje oko.
Tyč se pomalu vysune zpátky ven. Opatrně se podívám skrz otvor a vidím, jak se soused připravuje na rozběh proti dveřím, aby je vyrazil.
Připravím se také a ve správný moment narazím do dveří z vnitřní strany. Když do nich soused narazí a dveře se ani nehnou, veškerá síla úderu se vrátí do něj. Praští se hlavou a zapotácí se.
Rychle otevřu dveře a vidím, jak si soused v bolesti sedá na schody.
Přiběhnu k němu připravený se prát, ale naštěstí vidím, že je už klidný. Nejspíš trochu mimo z nárazu a vypětí.
Začnu na něj tiše mluvit a uklidňovat ho.
V tom z výtahu vystoupí dva policisté. Jen jim naznačím rukou, aby byli zticha a čekali. Pochopí mě. Stojí s rukama na pistolích a jen pozorují.
Soused je už úplně tichý. Vzlyká a tváří se zmateně.
Chlácholím ho a vysvětluji mu, že všechno bude dobré, jen mu teď pro bezpečnost nasadím pouta.
Tváří se odevzdaně.
Jeden policista mi podá pouta a já souseda připoutám k zábradlí.
Otočím se na policisty a řeknu, že musím zkontrolovat manželku a že by bylo vhodné prohledat sousedův byt, protože mluvil v množném čísle. Myslím si, že je schizofrenik, takže možná mluvil jen sám se sebou — ale možná tam opravdu někdo je.
Říkám, že by bylo dobré jít tam společně. Myslím si, že tam budou nástrahy. Sedělo by to na něj.
Jdu za manželkou a jeden policista jde se mnou, zatímco druhý zůstává se sousedem.
To je nebezpečné, říkám jim. Ať se nerozdělují.
Odpoví mi, že samotného mě nikam nepustí. Nevědí, kdo jsem.
Aspoň tedy řeknu zůstávajícímu policistovi, ať se sousedem nemluví. Že je nejspíš schizofrenik a bude ho manipulovat.
On jen odvětí, ať se o něj nebojím.
Jdu za manželkou. Vystrašeně sedí na zemi, kočka už u ní není. Hladím ji po tváři a říkám, že už je všechno v pořádku.
Vzlyká, že nic není v pořádku.
Říkám jí, ať se nebojí, že soused už je pryč.
Ona jen zoufale zvedne oči k policistovi a řekne: „On nikdy nebude pryč. Nikdy neodešel.“
Pohladím ji ještě jednou a řeknu, že teď musíme zkontrolovat sousedův byt, ať ještě chvíli vydrží.
Nereaguje.
Vracíme se zpátky ke schodišti a vidím, jak se policista sklání nad sousedem a vypadá to, že mu chce sundat pouta.
Zařvu, ať to nedělá, že přesně o tom jsem mluvil. Že ho soused manipuluje.
Policista se tváří zmateně, skoro jako v tranzu. Soused si jen něco vyjeveně mumlá a vypadá pomateně.
Policista raději ustoupí.
Z výtahu vystoupí další policisté.
Zeptají se, kdo je tady velitel.
Řeknu, že velitel nejsem, ale doporučil bych, aby dva z nich zůstali u souseda a prozatím s ním nemluvili. Že se všechno vysvětlí na služebně. Poukážu i na to, že jejich kolega ho málem pustil.
Poprosím je, ať někdo zajde za manželkou, a řeknu, že je zavedu do sousedova bytu. Možná tam někdo je a myslím si, že tam budou nástrahy.
Já a dva policisté procházíme kolem souseda. Ten si začne mumlat ještě rychleji a tváří se ještě zmateněji.
Vstoupíme do bytu. Silně tam páchne čpavek.
Pokračujeme do pokoje nalevo. Vejdeme dovnitř. Je tam tma.
Žárovka nefunguje.
Řeknu, že se podívám po nějakém světle, ať zatím udělají průzkum.
Jen kývnou, že rozumí.
Vyjdu z bytu a soused se na mě podívá. Pak se podívá na policisty a řekne: „Ale to je jeho byt.“
V tom se z bytu ozve řev bolesti.
A já si vzpomenu, že to je byt toho druhého, se kterým tam bydlím, a že v pokoji nalevo skladujeme kyselinu ve vaně pod stropem.
Vidím tu odpornou, hlučnou kočku od souseda, jak na mě syčí a mňouká.
Dveře u souseda, který teď sedí spoutaný u zábradlí, někdo vylomil.
A na zemi vidím jeho manželku.
Yours, - 9i7wo2 -
December 2020